Udílení svátosti biřmování ve farnosti

Kdo by chtěl přijmout tuto svátost, nechť se obrátí na duchovního správce farnosti (osobně, telefonem nebo emailem (viz. Kontakt) a domluví si schůzku. Na domluvenou schůzku s sebou přineste potvrzení o křtu, pokud byl křest mimo tuto farnost.

Před biřmováním bývá příprava delší příprava v délce alespoň jednoho roku. V každé farnosti by se měla tato příprava konat společně pro více zájemců jednou za pět let. Přesto zájemci nemusí čekat až na vyhlášení duchovním správcem a mohou se přihlásit a domluvit na přípravě, případně otevření společné přípravy v případě více zájemců.

Nauka o svátosti biřmování

Biřmování, toto slova znamená upevnění (z latiny: confirmacio). Tato svátost v člověku upevňuje to, co bylo přijato křtem. Člověk obdrží sílu Ducha svatého, který člověka upevní ve spojení s církví jako opravdový svědek Ježíše Krista (Srov. KKC 1285).
Kristus vícekrát přislíbil vylití Ducha, který učedníky uvede do veškeré pravdy ( Lk 12,12; Jan 7, 37-39; 16, 7-15; Sk 1,8). Tento příslib učinil nejprve v den velikonoc při setkání s apoštoly po svém vzkříšení a později v den letnic, den kdy po svém nanebevstoupení na ně seslal viditelně svého Ducha. Apoštolové, když přijali dar Ducha svatého, začali neohroženě hlásat o vzkříšeném Ježíši a předávat jeho učení. Ti, kteří uvěřili učení apoštolů a dali se pokřtít, dostali také dar Ducha svatého (Srov. KKC 1287). Od té doby apoštolové udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha. Katolická nauka považuje toto vkládání rukou za původ svátosti biřmování, která činí událost letnic (vylití Ducha svatého) v církvi trvalou (Srov. KKC 1288).
Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem, takzvaným křižmem. Takové pomazání vyjadřuje jméno “křesťan”, jež znamená “pomazaný Duchem” a pochází od jména samého Krista, kterého Bůh pomazal Duchem svatým (Srov. KKC 1289).
V prvních staletích se obvykle slavilo společně se křtem a tak s ním tvořilo tzv. “dvojitou svátost”. Tuto praxi si ponechaly křesťanské církve východního obřadu. Křesťanský Západ, církev římského obřadu, udělování této svátosti přenechala biskupovi, kterému bylo vyhrazeno dovést křesťana k naplnění křtu a protože biskup nemůže být u křtu každého dítěte, tak se tato svátost uděluje společně ovšem odděleně od křtu a v dospělejším věku křesťana. Tato praxe vyjadřuje společenství dospělého křesťana s vlastním biskupem, jednotícím prvkem místní církve (Srov. KKC 1290 a dále).
Biřmování se uděluje vzkládáním rukou a pomazáním olejem. Pomazání olejem je znamení zasvěcení (Srov. KKC 1294). Olej je v Bibli symbolem hojnosti ( Dt 11,14) a radosti (Žalm 23,5; 104,15) (Srov. KKC 1293). Pomazáním dostává biřmovanec “označení” pečeť Ducha svatého slovy: “Přijmi pečeť daru Ducha svatého” (Srov. KKC 1300). Pečeť je symbolem znamenající přináležitost k někomu (vtiskovala se vojákům pečeť velitele, ověřuje právnický úkon nebo nějaký dokument). Sám Kristus prohlašuje, že je pečetí svého Otce (Srov. Jan 6,27). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu a jsme pod jeho ochranou (Srov. KKC 1295-1296).

Podmínky biřmování

Biřmování může přijmout každý člověk, který ho dosud nepřijal (Srov. Kán. 889 § 1). Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jeden celek, věřící jsou povinni tuto svátost přijmout (Srov. Kán 890). Bez ní není uvedení do křesťanského života úplné (Srov. KKC 1306). Bez biřmování by neměl být křesťan kmotrem ani vstupovat do manželství.
Biřmování se uděluje věřícím kolem věku, kdy dosáhli vlastního rozhodování, pokud biskupská konference nestanovila jiný věk (Srov. Kán. 891).