Svátost smíření (zpověď)

Tuto svátost je možnost přijmout zpravidla půl hodiny před každou mší svatou, kromě neděle. V neděli se zpovídá spíše vyjímečně. Je lépe využívat všedních dní, pokud je to možné, protože zbývá pro jednotlivce dost času. Také je možnost se domluvit ke zpovědi ve farní budově, zvláště, když někdo chce, aby se mu kněz věnoval déle.

Měsíční zpověď
V naší farnosti je dále možnost přistoupit ke svátosti smíření vždy v pátek, kdy se většinou zpovídá od cca 15:30 hodin do začátku mše svaté. V této pravidelné měsíční zpovědi, která je církví doporučena, člověk zreviduje svůj vztah s Bohem i vztahy s bližními během období jednoho měsíce. Je to přehlédnutelné období na rozdíl od delších intervalů (více měsíců) mezi zpověďmi, ve kterých si toho už moc člověk nepamatuje. “Křesťané, usilující o opravdové následování Ježíše, touží po radosti, která tryská z nového radikálního začátku s Bohem. Dokonce i svatí pravidelně přistupovali ke svátosti smíření, kdykoliv k tomu měli příležitost. K růstu v pokoře a v lásce potřebovali, aby je až do posledního zákoutí duše prozářilo Boží uzdravující světlo” (Youcat, komentář k 235).

Zpověď generální
Před významnými událostmi života je dobré učinit generální zpověď, to znamená zahrnout do zpovědi dosavadní životní období (například před svatbou, u příležitosti kulatého výročí života, při duchovních cvičeních, farních misiích atp.).

Nauka o svátosti smíření

Křest v člověku neodstranil křehkost a slabost lidské přirozenosti, ani náklonnost ke hříchu (hřích = vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona; těžký hřích totéž v závažné věci). Věřící tak v boji o křesťanský život potřebují podporu Krista, zvláště, když zhřeší. Tento boj je bojem o obrácení, jehož konečným cílem je svatost a věčný život, k němuž Pán nepřestává volat (Srov. KKC 1426). Pokání je “druhý křest”, křest slzí (Sv. Řehoř Naziánský, in Youcat, strana 135).

Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím svátosti, která se nazývá svátost smíření (Srov. KKC 1486). Hříchy odpouští pouze Bůh. Ježíš, Boží Syn, o sobě říká: “Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy” (Mk 2,10) a tuto božskou moc vykonával, když nejednou prohlásil: “Odpouštějí se ti hříchy” (Mt 2,5). Svou moc odpouštět hříchy dal apoštolům, aby ji vykonávali jeho jménem (Srov. KKC 1441): “Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou” (Jan 20,22-23).

Ježíš nejen odpouštěl hříchy, ale i ukázal na účinek tohoto odpuštění: hříšník se mohl znovu začlenit do společenství Božího lidu, od něhož ho hřích vzdálil nebo dokonce z něho vyloučil. Nejlépe to bylo naznačeno, když Ježíš stoloval s hříšníky. Toto gesto vyjadřovalo Boží odpuštění a zároveň návrat do lůna Božího lidu: “Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahámův. Neboť Syn člověka příšel, aby hledal a spasil, co zahynulo” (Lk 19,9). Ježíš, když dal moc apoštolům odpouštět hříchy jeho jménem, tak také jim dal moc smiřovat ztracené s církví, ze které se také člověk hříchem vymaňuje. Proto také dal Petrovi “moc svazovat a rozvazovat”: “Tobě dám klíče od nebeského království: Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi” (Mt 16,19) Slova svazovat a rozvazovat znamenají, ten, kterého vy vyloučíte ze svého společenství, bude vyloučen ze společenství s Bohem; ten, kterého znovu přijmete, toho přijme do svého společenství také Bůh. Smíření s církví je neodlučitelné od smíření s Bohem (Srov. KKC 1444-1446).

“Zpovídat je možná obtížné a zpočátku to stojí značnou dávku přemáhání. Ale to, že můžeme v životě vždycky začít znovu – opravdu nanovo, je jednou z největších milostí. Bůh je milosrdný a toužebně si přeje, abychom jeho milosrdenství skutečně využili” (Youc, komentář k č. 226).

Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem je proces, na jehož začátku je láska starostlivého Boha plného milosrdenství o spásu lidí (Srov. KKC 1489). Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit (Srov. KKC 1490).

Svátost smíření předpokládá lítost kajícníka, vyznání hříchů knězi, předsevzetí vykonat zadostiučinění a předsevzetí vykonat skutky uložené knězem za pokání (Srov. KKC 1491). Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem, musí vyznat všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na které si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná (Srov. KKC 1493).

Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka (Srov. KKC 1494).

Další informace o svátosti smíření je možné nalézt na http://www.liturgie.cz/zpoved/.